Napsali o Nadějkovsku

Ladislav Stehlík
26. 6.1908 Bělčice – 11. 9. 1987 Bělčice
básník, spisovatel a malíř

„Na nadějkovském náměstíčku neupoutá zrak nic pozoruhodnějšího kromě kostela, v němž je jen mramorová bysta polního maršála Feuersteina z tereziánské doby, bývalého majitele zdejšího zámečku. Proslulejší je fara, kde umřel u faráře Antonína Čechoslava Fikara spisovatel Prokop Chocholoušek, k jehož úmrtnímu loži přijel sám Jan Neruda. Pomníček na zdejším hřbitově a honosný pomník v jeho sedleckém rodišti může cosi říci o vděku potomstva, ale stodola u rodného domku byla poslední pracovnou pronásledovanému romanopisci, v níž psal své jihoslovanské povídky do knihy Jih, a nebýt porozumění okolního duchovenstva, nutně by zemřel v opuštěnosti. Hraběnka Kokořovská hostila tu jednou krajináře Václava Jansu, a toť vše, co lze o místním zámečku zajímavějšího pověděti. Za vsí šumí alej starých lip, na louce kosí sekáči a já vzpomínám na Richarda Laudu.“
Země zamyšlená, díl 2., kapitola Od Milevska k Bechyni


Ludvík Vaculík
23. 7. 1926 Brumov – 6. 6. 2015 Dobřichovice
prozaik, fejetonista a publicista

Ludvík Vaculík na besedě v Nadějkově

„…V březovém koutě na školní zahradě byla to událost velmi přírodní: tím tryskem hereckého přesvědčení a energie, napínavě mračnou oblohou, ale hlavně už tím naturálním provedením samotné ideje divadla. – Nejmíň sedmkrát opona, která tam nebyla, šla nahoru. Uvědomil jsem si, jakou si ten Radim Vašinka a své společnosti také, zařídil cestu světem, světem toho, co se dá postihnout obyčejnými smysly: od vedra a deště přes lán obilí k siluetám vesnic, přes trápení k úspěchu pod cípem měsíce vycházejícím mezi mraky….“
 Král. šekspírt. spol., Poslední slovo, LN 24. 8. 1999; kopie článku je v kronice spolku Fikar (text se týká hostování Královské šekspírtovské společnosti Radima Vašinky na prvních Fikarských slavnostech v Nadějkově, jemuž byl Ludvík Vaculík přítomen).

„…současně došlo od manželů Černých první letošní číslo obecního časopisu Hlas Nadějkova. Dostáváme ho už řadu let. .. V tomto čísle časopisu je jako v každém nějaký článek o dějinách obce. Tentokrát jsou to popisy a dějiny nejstarších domů od kronikáře Karla Jindráka. O smyslu Velikonoc píše páter Josef a hned je připojen přehled velikonočních služeb v Nadějkově a okolí.“  >>> celý text
Hlas Nadějkova, Lidové noviny, Poslední slovo, 13. 4. 2010
vyšlo v knize Říp nevybuchl

„Smyslem mého psaní o jakémsi Nadějkově bylo ilustrovat názor, že poměry se nedělají jenom nahoře, ale hlavně dole.“
Noc s Andersenem, Poslední slovo, 27. 4. 2010
vyšlo v knize Říp nevybuchl

„…v tomto časopise nejeví se nějaké stranickopolitické spory, jakých jsou plné noviny. Já si v Hlasu Nadějkova vždycky čtu dětský Hlásek. … Origiální básničku o jaru napsal Radim Koudelka: Jaro už je tady, vyrostl nám petrklíč, to bude na světě ráj, raduje se celý kraj, a kdo nemá jaro rád, ten musí jít opracovat.“
A kdo nemá jaro rád, Lidové noviny, Poslední slovo, 18. 4. 2012

vyšlo v knize Jsme v nebi

Fejeton Ludvíka Vaculíka


Jaromír Štětina
6. 4. 1943
novinář, spisovatel a politik. Nadějkovsko navštívil během přípravy televizního seriálu Výprava za českými čerty a stejnojmenné knihy. V knize zmiňuje pověsti:
O Čertově břemeni
O lakomé mlynářce a čertově kameni u Modlíkova; podle jeho terénního výzkumu a výpočtů vyvinul čert, o němž se v této pověsti vypráví, ze všech v Čechách působících čertů největší rychlost na dlouhou vzdálenost (trasu Modlíkov – Jeruzalém a zpět zvládl během jedné noci).

Jaromír Štětina při terénním výzkumu u Modlíkova

O loučce Peklo nad Mozolovem Jaromír Štětina píše:

„Západně od Nadějkova leží Pekelská loučka, z níž vytéká potok, který se vlévá do rybníka Sloup. V tomto rybníce se utopilo velké množství sebevrahů.
Evropský kontext: Ďáblem ovládajícím způsob zabíjení je Andras. Dokáže radit vrahům. Otázkou je, zda také ponouká k zlému činu sebevrahy.“

 


Mořic Klein (pseudonym)
1976
Pochází ze Sedlce, jeho dědeček z Vlksic, na Nadějkovsku má příbuzné. Píše básně a povídky, dvě z nich, které se týkají Nadějkovska, si s jeho souhlasem můžete přečíst na tomto webu. Vyšly v knize Ostatky (Nová tiskárna Pelhřimov, 2014).

Kusem dědy kusem sebe
Pravidelně dvakrát za rok vždy v jiném ročním období nasedám do autobusu linky Příbram-Tábor, vystupuji z něj ve vesnici Petříkovice a odtud nastupuji cestu krajem na pomezí středních a jižních Čech. Kdykoli jsem Petříkovicemi projížděl jako malý kluk, těšil jsem se, že v zahradě před jednou chalupou uvidím kovově šedý vrak vojenského letadla. Ale jak jsem vyrostl, zešedivěla ta klukovská atrakce i mým očím a okolní kraj mě začal přitahovat jiným magnetismem. >>>

Jestli to chceš mít romantický
…Za Brtcí pokračuju úvozovou cestou sevřenou lískovou klenbou. Cesta je tu průchozí, nezarůstá jako na mnoha jiných místech kvůli tomu, že lidi radši jezdí po louce vedle ní. Ale i ona skončí. Pak jdu po poli, kličkuju po místech, která jsou poránu ještě zmrzlá a na kterých se nebořím do bláta. >>>

 


<<<zpět na odkazy
<<<zpět na úvod