Vzpomínky

O minulosti Nadějkova vyprávějí texty několika pamětníků, především kněze Františka Teplého (popisuje období 1892-1894, kdy byl v Nadějkově výpomocným kaplanem), dlouholetého kronikáře obce pana Karla Jindráka (počátek 20. století) a jeho syna, MUDr. Milana Jindráka (30. a 40. léta 20. století). Texty Karla Jindráka a Milana Jindráka vycházely na pokračování v obecním zpravodaji Hlas Nadějkova.
Na webu organizace Centropa, která shromažďuje vzpomínky židovských rodin, je zaznamenáno vyprávění paní Ludmily Rutarové (roz. Weinerové), která v dětství žila u své tetičky Žofie Weinerové v Nadějkově a chodila tu i do školy. Její otec, Alfred Weiner, pocházel z Modlíkova.

NeJde o historické práce, ale vzpomínky, ovlivněné povahou, názory a zkušenostmi autora, nepřesností jeho paměti atd. Přesto mohou být cenným doplňkem k „oficiální“ historii a přiblížit nám všední život našich předků.


František Teplý


František Teplý (1867-1945)

FrantišekTeplý: V Nadějkově
(kapitola z knihy Pouť mého života, Praha, FF UK, 2015)
„…Farní osada nadějkovská patřila mezi nejhorlivější a nejspořádanější. Pravil tak jistebnický farář Schuller
, farář-filosof Brůha z Chýšky; leč beneficium mezi nejchudšími v diecézi. Na hrubost jsem ani nenarazil: všichni mírní, přívětiví, pracovití – s takovými přítulnými dušemi jsem se dosud nesetkal. A což děti ve škole!  (…) Všichni mluvili čistou, jakoby zpěvnou řečí a jako na Táborsku, kdež tolik německých kolonizátorů se smíchalo s naší krví, skoro všudy bez germanismů a nóbl cizích výrazů. Takovou předností honosil se zapadlý kout českého světa kolem Nadějkova. Zásluhu (kromě přírody) přičítám i panu faráři Antonínu Čechoslavu Fikarovi, knězi vlastenci (zemřel roku 1866 v den, kdy pruské vojsko přicházelo do Nadějkova), panu Faráři Ployharovi, lesnímu Keplovi, Tatíčku, Zenklovi, učitelům. Vzdělávali mládež, ruka k ruce vedli ji k dobrému. Kéž by tak bylo vždy a všude!…“  >>>


Karel Jindrák

Činovníci Kampeličky v Nadějkově, Karel Jindrák v zadní řadě 2. zprava

Nadějkovské kasino
„Kasino v Monte Carlu je ve světě známé víc, než falešná pětka. Méně známé bylo kasino v hostinci U Reichlů v Nadějkově. Jednoduchý venkovský hostinec u silnice s lucernou nad vchodem a s průchodní síňkou na dvůr. Tudy se vcházelo do lokálu a přilehlé kuchyně, ve které o masopustě bývalo rušno, právě tak, jako v sále za ním. Tam bývalo pódium pro jeviště, na kterém hrávali místní ochotníci (…) V přísálí byl úzký pokojík, a tam se scházela místní honorace na besedy. Pan hostinský býval dlouholetým obecním starostou, a kde byl obecní starosta, tam byl i obecní úřad se vším příslušenstvím, protože na radnici jsme se v té době nezmohli.
Chodit do hospody se zdálo představitelům místní veřejnosti dosti nedůstojné, a tak si pokojík přejmenovali vznosným jménem „kasino“…“  >>>

Švec Janda, Rozdílní bratři
„Švec
Janda, takto všeobecně zvaný, byl členem cechu obuvnického. Když mu zemřela žena, vyhodil verpánek, vyházel rozbité boty, děti dal do učení nebo do služby k sedlákům a nemaje doma stání,oblékl dlouhý obnošený kabát, do ruky vzal sukovici a vydal se do světa. Pěšky, sám a sám, poutnickým krokem se vypravil po zemích Rakouského mocnářství. Někdy s grošem v kapse, někdy bez něho. Byl živ jako ptactvo nebeské….“
Rozdílní bratři: „Chlapík byl ten Václav Matuška! Vždy, když stál přede mnou, viděl jsem husitského hejtmana, vykresleného mistrným perem Jiráskovým! Jeho bratr byl originalitou v jiném směru. U jeho statku v Pohořelici stála lípa, pod kterou podle místního podání kázal i Mistr Jan Hus, když se zdržoval na Kozím Hrádku u Tábora. Často tam zavítala i nadějkovská hraběnka se svými hosty a usedla v jejím stínu. Ale vlastník pozemku, na kterém lípa stála, chtěl dokázat, že on je tady pánem a žádná šlechta tam nemá co sedat, a lípu porazil…“  >>>

Nadějkovské domy
Text z roku 1955 je uveden na samostatné stránce. >>>


Milan Jindrák

Vzpomínky na školu
„Ve svých 6 létech jsem nastoupil do nadějkovské školy v roce 1938, v roce plném napětí a obav z budoucího vývoje politické situace. První léta školního života, tj. až do svých 11 let, strávil jsem v této škole v době druhé světové války…“  >>>

Nadějkovský obchod mého dětství
„Bylo to v době na sklonku třicátých a během čtyřicátých let minulého století a já jako syn jednoho z obchodníků – bylo jich tehdy v Nadějkově pět – jsem u všeho byl. Byla to léta První republiky a léta válečná. Život byl tehdy dosti těžký, bylo málo peněz a obchodník se měl co ohánět, aby přežil ve velké konkurenci. Své zákazníky si musel získávat svou službou: tj. prací, zdvořilostí a předcházením si zákazníka, ale hlavně solidností a ochotou…“ >>>

Vzpomínky na nadějkovské sousedy
„Jelikož jsem pomalu jedním z nejstarších nadějkovských rodáků, chtěl bych Vám, kteří jste se v Nadějkově narodili později nebo jste se sem přistěhovali, poskytnout alespoň písemný obrázek svého rodiště a jeho typických postaviček, jak jsem vše viděl a vnímal v třicátých létech minulého století…“ >>>

Vzpomínka na květen 1945
„… Z prvního projíždějícího auta vystoupil u kostela major a obklopen shlukem obyvatel promluvil k nim asi těmito slovy: „Rudá armáda nepřišla Čechům škodit, ale vyhnat a potrestat Němce, kteří mnoho zla v Rusku i jinde v Evropě natropili. Nechceme Vaši zem, u nás země mnoho, až Němce vyženeme, vrátíme se domů a Vy si tu budete žít po svém!“ A my si s odstupem doby musíme říci: kdyby to tak bývalo bylo, mohlo vše pokračovat opravdovým bratrstvím našich národů. Proslov byl odměněn potleskem a provoláváním slávy Rudé armádě, pak spustila místní kapela, stojící u pomníku padlých, zahrála ruskou píseň Volha a pak dále české písničky. Všiml jsem si, že kousek ode mne stál chlapec mladší než já, ve vojenské uniformě a radostně pozoroval muzikanty, jejichž nástroje se leskly v slunci a chlapci se náramně líbily. O něm nám řekl důstojník, že je to jeden z mnoha sirotků, které vojáci vzali s sebou, poněvadž byli bez domova…  >>>


Ludmila Rutarová

text i fotografie pocházejí z webu organizace Centropa – viz odkazy
obrázek 1
obrázek 2
text – životopis L. Rutarové (v angličtině)

„I was born in 1920 in Prague. I had a brother, Josef, two years younger. I was a very skinny kid, and my parents used to take me to see some Dr. Vit in Smichov. The doctor didn’t want to let me go to school, that I was too skinny and weak. But my mother was afraid that if I didn’t go to school I’ll fall behind, and so my parents decided to send me to Aunt Zofie Weinerova’s and Uncle Josef Weiger’s in Nadejkov, near Tabor, to improve my health. Auntie Zofie was an awfully kind woman, and I loved her very much. My childhood in Nadejkov was a very beautiful time, Auntie had a farm, and it was really swell there…“  >>>


<<<zpět na historii
<<<zpět na úvod