Vyprávění pana Karla Nováka:
Když jsme se s mojí ženou vzali, často jsem pomáhal svému tchánovi vozit dříví na
topení traktorem, po starých lesních cestách. Tenkrát mě zaujal obrázek Panny Marie,
v širokém dřevěném rámu, s plechovou stříškou, který byl pověšený vysoko na buku u
cesty, po které jsme vozili náklad domů. Ten obrázek mě z nějakého důvodu jaksi
přitahoval a vždycky, když jsme jeli okolo, myslel jsem na to, že si někdo musel dát
pořádnou práci, aby ho pověsil do takové výšky. Jednou při odpolední svačině jsem se
tchána zeptal, jestli neví, kdo tam ten obrázek pověsil a proč. Jeho vysvětlení bylo
opravdu zajímavé.
Obrázek na stromě u Šichovy Vesce
Vyprávěl mi, že u sousedů ještě před nynějšími majiteli žili a hospodařili manželé, kterým patřil i les ve svahu pod cestou, u které stál buk s obrázkem. Jednou také při svážení dřeva se stalo neštěstí a převrácený vůz zabil hospodáře. Jeho manželka nějaký čas po pohřbu koupila tento obrázek a dovezla ho na Svatou horu, kde ho nechala posvětit. Potom ho pověsila na místo, kde její manžel přišel o život.
Tak běžel čas, sousedi postupně zemřeli a domek s hospodářskými budovami i lesem
koupila velice energetická dáma z Prahy, která všechno opravila, předělala a nakonec se tam i s manželem přestěhovali. S tchánem se neměli moc rádi a často vzpomínal na
bývalé sousedy, se kterými vycházel dobře. Jednou jsme šli s manželkou na procházku a všimli jsme si, že obrázek není na svém místě, jenom prázdný drát zbyl tam, kde tak dlouhou dobu býval. Mysleli jsme si, že ho někdo ukradl a po návratu jsem se na to ptal manželčiných rodičů. Tchán tenkrát dost rozzlobeně mluvil o své sousedce, že ho sundala a pověsila si ho na, podle něho, nedůstojné místo. Velice nelichotivě se vyjadřoval o její inteligenci a velmi se na ni zlobil, že ho nenechala tam, co byl.
Tak uběhl nějaký čas a my jsme si s manželkou při jedné vycházce všimli, že je obrázek
na svém místě. Přesně tam, kde původně byl. Po návratu jsem se na to tchána zeptal.
Docela mě to zajímalo, protože ten, kdo tam obrázek pověsil, si musel přinést dlouhý
žebřík. Jeho vysvětlení mě opravdu překvapilo! U sousedky strašilo! Prý se tam ozývalo
dupání a kroky, přestože tam nikdo nebyl. Nejdřív to říkal pomocník, který se staral
o dům, když majitelé odjeli za prací do Prahy a potom i samotná majitelka. Muselo to být asi něco opravdu zvláštního, když se přišla zeptat tchána na radu, přestože spolu moc dobře nevycházeli. „Tak jsem jí řekl, aby vrátila ten obrázek tam, kam patří, a bude mít pokoj – no vidíte a měl jsem pravdu,“ dodal tchán s uspokojením. Po vrácení obrázku na původní místo prý opravdu všechny problémy zmizely. Tenkrát jsme to bral s rezervou. Zdálo se mi divné, že by se sousedka, povoláním doktorka práv, nechala tak snadno vystrašit, ale byl jsem rád, že je obrázek na svém místě.
Celou záležitost jsem pustil z hlavy až do chvíle, kdy jsem potkal onu dámu. Nedalo mi to a zeptal se jí na obrázek v lese. Řekl jsem jí i to, co mi vyprávěl tchán. Kupodivu mi
všechno potvrdila, jenom některé detaily upřesnila. Obrázek prý nesundala, jak jí podezříval tchán, ale spadl sám při jedné velké bouřce. Při pádu se rozbilo sklo, ale jinak se mu nic nestalo. Nechala ho tedy opravit, ale nevěděla, proč tam obrázek byl, ani že je posvěcený. Pověsila ho tedy do úzké uličky mezi domy na tchánovu zeď tak, aby na něho viděla malým okénkem z koupelny. No a potom to začalo. Dupání na půdě a v podkroví, takž si mysleli, že se tam usadily kuny. Nikdy se ale žádná nechytla, přestože tam několikrát nalíčili pasti. Jindy to vypadalo, že tam někdo chodí.
Dokonce, když v podkroví jednou spala její dcera s kamarádkou, tak ji nařkla, že je
chodila v noci kontrolovat, protože jasně slyšely, jak v pokoji někdo přechází. Také říkala, že se několikrát stalo, že kamna, která navečer nechali vyhasnout, byla ráno teplá, jakoby v nich někdo přes noc topil. Potom se tedy ptala tchána a po vrácení obrázku na původní místo skutečně vše ustalo. Nedalo jí to a začala pátrat v kronikách, a kde se dalo, až zjistila, že onen bývalý majitel nebyl dobrý člověk. Dokonce prý si zapálil dům, aby dostal peníze za pojistku. Jenže se na podvod přišlo a on musel prodat část pozemků, aby uhradil škodu, která vznikla sousedům. Skutečně zemřel při svážení dřeva v tom místě, kde obrázek je, ale krátce po jeho smrti, se prý v domě začalo dít něco podobného, jako zažili oni. Už to došlo tak daleko, že zoufalá vdova prosila o pomoc kněze. Ten jí poradil, aby koupila na Svaté Hoře obrázek, nechala ho tam posvětit a pověsila na místo, kde se stalo neštěstí. Potom pod obrázkem sloužil mši svatou a „strašení“ skutečně přestalo. Také tvrdila, že obrázek vyzařuje jakousi energii, kterou ona, jako proutkařka cítila. Vyprávěla mi, že po rozhovoru s tchánem se dohodla
s pánem, který jim pomáhal v domě, že až bude mít čas, pověsí ho na místo, kde
původně býval, a odjela do Prahy. Když se za několik dní vrátila, šla se do koupelny umýt a okamžitě po vstupu poznala, že tam obrázek už není, přestože s nikým nemluvila a záclonka v okně byla zatažená, takže tam nemohla vidět.
Zajímavé je také to, že obrázek co ho pamatuji, je pořád stejný, nebledne ani se nijak
nemění, přestože je celá léta venku na povětrnosti.
Karel Novák z Jistebnice, manžel Anežky rodem Leškové