Na mlýně Hromadově kdysi žila zlá a lakotná mlynářka. Byla neobyčejně bohatá, ale všechno jí bylo málo, chtěla stále víc. Nebylo tedy divu, že ji nezměrná chamtivost přivedla do spolku s čertem. Krví mu upsala duši, když dokáže, aby byla nejbohatší ženou v celém okolí. Tak se skutečně stalo, ale čas běžel, a blížil se den, kdy měla smlouva s čertem vypršet a měl si přijít pro svou odměnu. Co měla mlynářka dělat? Ze světa se jí ještě nechtělo a tak čertovi stanovila poslední podmínku. Půjde s ním dobrovolně do pekla, když do prvního kohoutího zakokrhání přinese z Jeruzaléma kámen.
Čert spěchal, aby úkol splnil. Už se blížil k Modlíkovu s kamenem v náručí, když ve mlýně zakokrhal kohout. Čert musel kámen pustit a sázku prohrál. Kámen spadl na blízkou stráň a lidé si dodnes na něm ukazují otvory na jeho stranách, které v něm vytlačil čert, jak ho držel v rukách.
Oklamaný a unavený satanáš si lehl na blízký balvan, aby si trochu odpočinul a jeho tělo se obtisklo do kamene. Zda se mlynářka polepšila, pověst nepraví.
Jaroslav Wimmer
Kde nyní stojí mlýn „Micáskov“, stávala kdysi chalupa; v té žila lakomá hospodyně. Jednou o půlnoci tloukl kdosi na okno. Selka otevřela a už před ní stál čert. Mluvil k ní lichotivými slovy, zapíše-li se mu, že bude mít paněz jako želez. Selka uslyševši o penězích, hned byla jako omámená a čertu vlastní krví se zapsala. Ve smlouvě bylo, že pro ni přijde za 40 let. Když selka ráno vstala, viděla kolem sebe samé dukáty. Ačkoliv měla tolik zlaťáků, že by jimi celou hranici českou obložila, přece žebrákovi ani haléře, ani kouska chleba nedala. Tak jí v nesmírném lakocení ubíhal čas jako voda, a na čerta docela zapomněla. Jednou o půlnoci zaťukal někdo na okno; selka se ulekla a hned na čerta si vzpomněla. Na okno zabouchalo to silněji a už stál ve světnici čert: uplynulo prý 40 let a jde si pro zapsanou duši. Selce se však odtud nechtělo a proto smluvila s čertem, že s ním do pekla půjde, až jí přinese kámen z kostela jerusalemského než kohout třikrát zazpívá. Čert svolil a jako vítr odletěl. Již byl s kamenem před „Micáskovem“, když tu kohout třikrát zakokrhal. Čert praštil kamenem, chtěl se pomstíti selce. Ta však hodila na zemi před sebou růženec, čert upadl přes kámen a k ní nemohl. V kameni vytlačil svou podobu a zmizel. Je to „Čertův Kámen“ u „Micáskova“ mlýna.
Pavla Dvořáková – citováno z Habart, Čeněk: Sedlecko, Sedlčansko a Voticko, díl I.
Tuto pověst zmiňuje také Jaromír Štětina ve své knize Výprava za českými čerty (Praha, 2005). Podle jeho výpočtů jde o čerta, který vyvinul ze všech v Čechách působících čertů největší rychlost na dlouhou vzdálenost (trasu Modlíkov – Jeruzalém a zpět zvládl během jedné noci).
Pověst (pod názvem Čert na Micáskově) vypráví i Karel Bazal, v knize Pověsti Sedlčanska I. – Paměti plané růže.
O jiném kameni na modlíkovské stráni se vypráví, že je to pozůstatek prohrané sázky čerta s prohnanou mlynářkou ze mlýna Hromadova. Čert měl za jednu noc přinést z Jeruzaléma kámen na stlačování tvarohu dříve, než kohout zakokrhá. Podmínku nesplnil a štěrbiny vtlačené do kamene nad Micáskovým mlýnem jsou pozůstatky jeho námahy.
Martin Stejskal, jako zdroj uvádí knihu Karla Bazala: Pověsti Sedlčanska I. – Paměti pětilisté růže