O minulosti Nadějkova vyprávějí texty několika pamětníků.
Nejstarší z nich jsou vzpomínky Hanse Komendy, služebného hraběte Jiřího Dohalského z Dohalic, jemuž nadějkovské panství patřilo několik let v první polovině 18. století. Vzpomínky se týkají období po roce 1726 a Nadějkov zmiňují spíše okrajově. Hanzel Komenda je psal v hovorové němčině, v překladu Bohuslava Hedvika vycházely na pokračování v obecním zpravodaji Hlas Nadějkova a v roce 2007 je obec vydala jako samostatnou brožurku.
Podrobnější jsou vzpomínky kněze Františka Teplého (popisuje období 1892-1894, kdy byl v Nadějkově výpomocným kaplanem).
Svoje vzpomínky na první světovou válku zaznamenal Josef Koptiš, který se účastnil bojů na italské frontě a vstoupil tam do legií. Jeho text vyšel v obecním zpravodaji Hlas Nadějkova.
Cenné jsou vzpomínky dlouholetého kronikáře obce pana Karla Jindráka (počátek 20. století) a jeho syna, MUDr. Milana Jindráka (30. a 40. léta 20. století). Texty Karla Jindráka a Milana Jindráka vycházely na pokračování v obecním zpravodaji Hlas Nadějkova č. 3/1994.
Na webu organizace Centropa, která shromažďuje vzpomínky židovských rodin, je zaznamenáno vyprávění paní Ludmily Rutarové (roz. Weinerové), která v dětství žila u své tetičky Žofie Weinerové v Nadějkově a chodila tu i do školy. Její otec, Alfred Weiner, pocházel z Modlíkova.
Druhé světové války se týkají vzpomínky Františka Fary z Brtce (čp. 9) a Jaroslava Kotalíka a Josefa Havelky z Kaliště, které také vyšly v obecním zpravodaji.
Vzpomínky rolníka Josefa Bendy z Hronovy Vesce na komunistické vězení v 50. letech 20. století zaznamenala filmová režisérka Olga Sommerová. Jejich přepis uveřejnil Hlas Nadějkova v č. 4/2019.
NeJde o historické práce, ale vzpomínky, ovlivněné povahou, názory a zkušenostmi autora, nepřesností jeho paměti atd. Přesto mohou být cenným doplňkem k „oficiální“ historii a přiblížit nám všední život našich předků.
Hans (Jan) Komenda
(1716-1776)
Do služeb hraběte Jiřího Dohalského z Dohalic, jemuž ve dvacátých letech 18. století patřilo nadějkovské panství, vstoupil Hanzel (Jan) Komenda jako desetiletý a strávil v nich šest let. Stal se laufrem, tj. běžcem, který běhal před kočárem panstva. Svoje vzpomínky zapsal v hovorové němčině a dochovaly se, jak uvádí nadějkovský učitel Bohuslav Hedvik, „v archivu jedné německé univerzity“. K panu učiteli Hedvikovi se dostaly zásluhou historiků Josefa a Lydie Petráňových a v jeho překladu vycházely na pokračování v obecním zpravodaji Hlas Nadějkova. Obec je v roce 2007 vydala i jako samostatnou brožurku.
Vzpomínky Hanse Komendy
„….Hrabě Dohalský po koupi panství v Nadějkově dva týdny před letnicemi nás všechny tři bratry a našeho otce povolal k sobě. Měli jsme černé husarské čepice a též při sobě dřevěné šavle. Hrabě pravil k našemu otci: „Chtěl bych přijmouti běžce, mám chuť přijmouti jednoho ze tří husarů.“
Můj otec pravil: „Vznešený pane hrabě, hoši jsou ještě mladí.“
Hrabě pravil: „Mladého chlapce právě potřebuji.“
Hrabě před nás předstoupil a pravil: „Jak jsi starý, jak se jmenuješ?“
Odpověděl jsem: „Je mi deset let a jmenuji se Hanzel.“ >>>
Historik Eduard Maur uvádí, že paměti Hanzela (Jana) Komendy vydal editor Werner FRESE (ed.) jako Errinerungen eines böhmischen Lakaien in Westfalen v časopise Rheinsch-westfälische Zeitschrift für Volkskunde 30–31, 1985–1986, s. 183–224. Eduard Maur z nich čerpal ve svých textech Šlechtic a jeho sluha v barokní Praze (vyšlo v knize V komnatách paláců, v ulicích měst), dále Na návštěvě v rodné zemi nebo Ve službách rytíře Dohalského. Ze vzpomínek jihočeského
lokaje Hansla Komendy (vyšlo v knize Vlast a rodný kraj v díle historika).
V beletrii Komendovy vzpomínky použila spisovatelka Jana Klimečková ve své knize Kočárová cesta. Píše zde o něm, jako o své románové postavě, třeba toto: „…Pan Hanzel … znenadání promluvil česky. Narodil se totiž před šedesáti lety v Nadějkově, nejkrásnější vesnici na celém světě.“
Grétl, se kterou románový Hanzel mluví, mu nejkrásnější vesnici moc nevěří, protože v Nadějkově nikdy nebyla.
Ale ti, kdo Nadějkov znají, mu jistě dají za pravdu.
František Teplý
(* 5. 2. 1867 Marčovice – † 11. 6. 1945 Malenice)
Studoval bohosloví v Klatovech, v roce 1892 byl vysvěcen na kněze. V Nadějkově působil jako výpomocný kaplan v letech 1892-1894. V roce 1909 ze zdravotních ukončil práci v duchovní správě. Přijal místo v archivu Jindřichohradeckého zámku, který vedl svědomitě až do svého předčasného odchodu na odpočinek v roce 1923.
Napsal velké množství národopisných studií, uveřejnil práce z oboru hospodářských a kulturních dějin, psal rodopisné statě, studie dějin Chodů a Chodska. Všude, kde působil, napsal a vydal historii obce. K nejznámějším patří: Paměti města Miličína na Táborsku, Dějiny osady Předslavice na Volyňsku a Dějiny města Volyně na Prácheňsku. Významným dílem jsou sedmisvazkové „Dějiny města Jindřichova Hradce“, které vydal v letech 1927-37. Množství vlastivědných článků, které byly zveřejňovány v novinách a časopisech, věnoval také Šumavě. O Nadějkově píše v práci „Selské bouře“ a ve vzpomínkách „Pouť mého života“.
František Teplý (1867-1945)
František Teplý: V Nadějkově
(kapitola z knihy Pouť mého života, Praha, FF UK, 2015)
„…Farní osada nadějkovská patřila mezi nejhorlivější a nejspořádanější. Pravil tak jistebnický farář Schuller, farář-filosof Brůha z Chýšky; leč beneficium mezi nejchudšími v diecézi. Na hrubost jsem ani nenarazil: všichni mírní, přívětiví, pracovití – s takovými přítulnými dušemi jsem se dosud nesetkal. A což děti ve škole! (…) Všichni mluvili čistou, jakoby zpěvnou řečí a jako na Táborsku, kdež tolik německých kolonizátorů se smíchalo s naší krví, skoro všudy bez germanismů a nóbl cizích výrazů. Takovou předností honosil se zapadlý kout českého světa kolem Nadějkova. Zásluhu (kromě přírody) přičítám i panu faráři Antonínu Čechoslavu Fikarovi, knězi vlastenci (zemřel roku 1866 v den, kdy pruské vojsko přicházelo do Nadějkova), panu Faráři Ployharovi, lesnímu Keplovi, Tatíčku, Zenklovi, učitelům. Vzdělávali mládež, ruka k ruce vedli ji k dobrému. Kéž by tak bylo vždy a všude!…“ >>>
Josef Koptiš
Narodil se v roce 1898 v Nadějkově jako syn mistra kolářského, Antonína. Vojenskou službu nastoupil u 102. pěšího pluku a zajat v bojích na Piavě, 14./8. 1918. Do italské legie vstoupil 25./10. 1918 ku střeleckému pluku č. 35. Zúčastnil se bojů na Těšínsku a na Slovensku v roce 1919. a později byl štábním strážmistrem četnické stanice v Remetských Hamrech na Slovensku. (Pamětní kniha obce Nadějkova, rok 1936)
V Hlase Nadějkova (rok 1994, č. 3) vyšly jeho vzpomínky s názvem Válečné události první světové války:
Odvody k vojsku byly tzv. rabování lidí. Tak hned na podzim byl předčasně volán ročník 1894, na jaře 1915 a krátce na to ročník 1896, rovněž k novým odvodům byli povoláni nevojáci do věku 36 roků, ročník 1897 na podzim roku 1915, pak v březnu 1916 všichni nevojáci do věku 50 roků a jako nejmladší ročník 1898 nastupoval vojenskou službu 11. května 1916, mezi nimiž jsem byl i já.
Karel Jindrák
(* 6. 9. 1903 Nadějkov – † 23. 3. 1976 Nadějkov)
Vyučil se kupeckým příručím v Želénkách u Duchcova. V Nadějkově 20 let vedl obchod v čp. 19 (budova Kampeličky, dnes pošta), byl pokladníkem a kronikářem Kampeličky, knihovníkem, Sokolem a divadelním ochotníkem a hlavně svědomitým kronikářem obce. Kroniku Nadějkova psal téměř celé půlstoletí, od roku 1928 do roku 1975. Psal také kroniku Starcovy Lhoty a Petříkovic v době, kdy byly samostatnými obcemi. Zaznamenal historii nadějkovských domů, psal povídky a vzpomínky na nadějkovské sousedy.
Od 50. let, kdy byl jeho obchod zrušen, pracoval jako účetní na Šlechtitelské stanici Větrov.
Vzpomínky
Narodil jsem se 6. 9. 1903 v Nadějkově jako třetí dítě Jana Jindráka a Karolíny, rozené Hejhalové z Poličky. Dědeček byl stavitelem, který se sem přistěhoval z Bonkovic, a když v létech 1865 stavěl nadějkovskou školu, postavil i domek, kde jsem se narodil a ve kterém trávím zbytek života… >>>
Nadějkovské kasino
„Kasino v Monte Carlu je ve světě známé víc, než falešná pětka. Méně známé bylo kasino v hostinci U Reichlů v Nadějkově. Jednoduchý venkovský hostinec u silnice s lucernou nad vchodem a s průchodní síňkou na dvůr. Tudy se vcházelo do lokálu a přilehlé kuchyně, ve které o masopustě bývalo rušno, právě tak, jako v sále za ním. Tam bývalo pódium pro jeviště, na kterém hrávali místní ochotníci (…) V přísálí byl úzký pokojík, a tam se scházela místní honorace na besedy. Pan hostinský býval dlouholetým obecním starostou, a kde byl obecní starosta, tam byl i obecní úřad se vším příslušenstvím, protože na radnici jsme se v té době nezmohli.
Chodit do hospody se zdálo představitelům místní veřejnosti dosti nedůstojné, a tak si pokojík přejmenovali vznosným jménem „kasino“…“ >>>
Švec Janda, Rozdílní bratři
„Švec Janda, takto všeobecně zvaný, byl členem cechu obuvnického. Když mu zemřela žena, vyhodil verpánek, vyházel rozbité boty, děti dal do učení nebo do služby k sedlákům a nemaje doma stání,oblékl dlouhý obnošený kabát, do ruky vzal sukovici a vydal se do světa. Pěšky, sám a sám, poutnickým krokem se vypravil po zemích Rakouského mocnářství. Někdy s grošem v kapse, někdy bez něho. Byl živ jako ptactvo nebeské….“
Rozdílní bratři: „Chlapík byl ten Václav Matuška! Vždy, když stál přede mnou, viděl jsem husitského hejtmana, vykresleného mistrným perem Jiráskovým! Jeho bratr byl originalitou v jiném směru. U jeho statku v Pohořelici stála lípa, pod kterou podle místního podání kázal i Mistr Jan Hus, když se zdržoval na Kozím Hrádku u Tábora. Často tam zavítala i nadějkovská hraběnka se svými hosty a usedla v jejím stínu. Ale vlastník pozemku, na kterém lípa stála, chtěl dokázat, že on je tady pánem a žádná šlechta tam nemá co sedat, a lípu porazil…“ >>>
Nadějkovské domy
Text z roku 1955 je uveden na samostatné stránce. >>>
Milan Jindrák
Vzpomínky na školu
„Ve svých 6 létech jsem nastoupil do nadějkovské školy v roce 1938, v roce plném napětí a obav z budoucího vývoje politické situace. První léta školního života, tj. až do svých 11 let, strávil jsem v této škole v době druhé světové války…“ >>>
Nadějkovský obchod mého dětství
„Bylo to v době na sklonku třicátých a během čtyřicátých let minulého století a já jako syn jednoho z obchodníků – bylo jich tehdy v Nadějkově pět – jsem u všeho byl. Byla to léta První republiky a léta válečná. Život byl tehdy dosti těžký, bylo málo peněz a obchodník se měl co ohánět, aby přežil ve velké konkurenci. Své zákazníky si musel získávat svou službou: tj. prací, zdvořilostí a předcházením si zákazníka, ale hlavně solidností a ochotou…“ >>>
Vzpomínky na nadějkovské sousedy
„Jelikož jsem pomalu jedním z nejstarších nadějkovských rodáků, chtěl bych Vám, kteří jste se v Nadějkově narodili později nebo jste se sem přistěhovali, poskytnout alespoň písemný obrázek svého rodiště a jeho typických postaviček, jak jsem vše viděl a vnímal v třicátých létech minulého století…“ >>>
Vzpomínka na květen 1945
„… Z prvního projíždějícího auta vystoupil u kostela major a obklopen shlukem obyvatel promluvil k nim asi těmito slovy: „Rudá armáda nepřišla Čechům škodit, ale vyhnat a potrestat Němce, kteří mnoho zla v Rusku i jinde v Evropě natropili. Nechceme Vaši zem, u nás země mnoho, až Němce vyženeme, vrátíme se domů a Vy si tu budete žít po svém!“ A my si s odstupem doby musíme říci: kdyby to tak bývalo bylo, mohlo vše pokračovat opravdovým bratrstvím našich národů. Proslov byl odměněn potleskem a provoláváním slávy Rudé armádě, pak spustila místní kapela, stojící u pomníku padlých, zahrála ruskou píseň Volha a pak dále české písničky. Všiml jsem si, že kousek ode mne stál chlapec mladší než já, ve vojenské uniformě a radostně pozoroval muzikanty, jejichž nástroje se leskly v slunci a chlapci se náramně líbily. O něm nám řekl důstojník, že je to jeden z mnoha sirotků, které vojáci vzali s sebou, poněvadž byli bez domova…“ >>>
Ludmila Rutarová
text i fotografie pocházejí z webu organizace Centropa – viz odkazy
obrázek 1
obrázek 2
text – životopis L. Rutarové (v angličtině)
„I was born in 1920 in Prague. I had a brother, Josef, two years younger. I was a very skinny kid, and my parents used to take me to see some Dr. Vit in Smichov. The doctor didn’t want to let me go to school, that I was too skinny and weak. But my mother was afraid that if I didn’t go to school I’ll fall behind, and so my parents decided to send me to Aunt Zofie Weinerova’s and Uncle Josef Weiger’s in Nadejkov, near Tabor, to improve my health. Auntie Zofie was an awfully kind woman, and I loved her very much. My childhood in Nadejkov was a very beautiful time, Auntie had a farm, and it was really swell there…“ >>>
František Fara: Vzpomínky na II. světovou válku
Podle vyprávěni p. Františka Fary z Brtce č. 9 sepsala M. Bendová
vyšlo v Hlase Nadějkova, 2/2001
V období II. světové války jsem byl nucené nasazen na práci v Německu. V létě r. 1942 jsem dostal obsílku a 20. srpna 1942 jsem odjížděl ze Sedlčan do Benešova a odtud do Prahy. Z Prahy jsme jeli vlakem na tři směry do Německa. Já jsem jel do Essenu. V Essenu nás roztřídili a já jsem odjel dál do Dattelu. Pracoval jsem se svým kamarádem z Brtce Josefem Křížem u soukromého podnikatele, který dělal zakázky pro vojsko.
Jaroslav Kotalík a Josef Havelka z Kaliště:
Vzpomínky na dny války
Jednoho dne za války jsme pásli na drahách dobytek. Pan Havelka, Kotalík a další sousedi. Tu jsem najednou spatřil kulometné náboje, celé pásy! Tak jsme to s Havelkou odváželi na Vinice do pahorku. Bylo jich několik stovek, tam jsme je zahrabali pod kameny. Nad drahama jsme měli pole, kde jsem opravoval příkop. Nad naším polem měl louku a pole pan Balvín z Bezděkova a volal na mě, že mu na louce něco leží. Byl to kulomet. Ovšem pádem z letadla byl celý rozbitý. Tak jsme ho na místě zakopali. Létaly svazy letadel a odlehčovaly si, aby jim to nepřekáželo. Kdyby na to Němci přišli, mohlo by to být asi špatné.
Za války jsem chodil s paní Dvořákovou z Kaliště čp. 7 na Jankov trhat ovoce. Bylo mi necelých 16 roků. Jednou jsme tam šli pomáhat trhat jablka a hrušky. Od Ounuze se šlo přes les a tam na pařezu seděl nějaký člověk, volal na nás, abychom mu pomohli, že má poraněnou ruku a zamotanou tkaničku z padáku. Prý asi 10 km na západ proti němu vzlétli Němci a on byl sestřelen. Utíkal skrze lesy. Vzali jsme ho na kraj lesa nad Jankov a šli říci, co se stalo. Že je to český pilot. Z toho statku pro něho došli a mě dali kolo, abych jel do Sedlce, kde mají vdanou dceru. Předal jsem jí dopis. Oni došli do nemocnice k panu primáři Smažíkovi. Ten poručil zapřáhnout koně a dovézt na Jankov. Stará paní, která tam žila, ležela v posteli a dělala nemocnou, aby měl důvod pro návštěvu a ošetřování letce. Tak jsme zachránili letce, který byl od Přerova. Všichni jsme museli mlčet, aby se nic nevyzradilo. Vysílačkou, kterou u sebe měl, volal do Anglie, co se s ním stalo. Asi po šesti týdnech přistálo letadlo poblíže Jetřichovic a odvezlo ho zpět do Anglie. Více jsme o tomto letci neslyšeli.
Vyšlo v Hlase Nadějkova, 1/2000
Josef Benda
Vzpomínky na komunistické vězení
„…Museli jsme hospodařit podle nařízení a předepsaných dodávek Zdejší kraj není vhodný pro pěstování některých plodin, přesto jsme měli nařízené jejich dodávky. Po celé republice se zakládala Jednotná zemědělská družstva. Okresní úřad v Milevsku pořádal zemědělské schůze, kde úředníci přesvědčovali lidi, aby založili družstvo, ale nedařilo se jim to. Když mě na tyto schůze přestali zvát, že to není nutné, abych tam chodil, začal jsem tušit, že se něco chystá. Dostal jsem předvolání na SNB do Milevska, abych podal vysvětlení k nesplněným dodávkám. Tam se mnou sepsali protokol. Když jsem řekl něco, co se jim nehodilo, řekli mi, abych o tom nemluvil, napsali jen, co chtěli. Pak zavolali telefonem prokurátora, ten přišel a podepsal protokol a odvezli mě do Českých Budějovic do vazby. Odsoudili mě na tři roky „na uran“ za sabotáž a k zákazu pobytu v milevském okrese navždy. Ten paragraf měl sazbu od pěti do deseti let, ale protože mi nemohli nic dokázal, dostal jsem jen tři roky.“ >>>