V roce 2020 opravovala Římskokatolická farnost Jistebnice střechu na kostele sv. Michaela.
Staré trámy z krovu ze 17. století získal od farnosti darem spolek Zachovalý kraj a využil je na lavičky u cest na Nadějkovsku. Lavičky umístili lidé ze spolku Zachovalý kraj a Okrašlovacího spolku Nadějkov v letech 2021-22 na zajímavých místech u cest a rozhodli se je symbolicky věnovat lidem, kteří se zapsali do historie Nadějkovska.
První dvě cedulky byly smaltované s ručně psaným nápisem. Protože se ukázalo, že nevydrží nepříznivé počasí, byly nahrazeny gravírovanými cedulkami.
Seznam laviček
Lavička Bohuslava Hedvika nad Číčovickým údolím
Lavička hraběnky Karoliny Wratislawové Kokořovcové pod dubem u cesty na nadějkovských drahách
Lavička kronikáře Karla Jindráka u kapličky u Hronovy Vesce
Lavička lékaře a chovatele králíků MUDr. Jana Blabola na Homolích
Lavičky nadějkovských učitelů Antonína Jandy, Jana Hůrky a Čeňka Bohuslávka v Řeháčkovině
Lavička nadlesního Josefa Kepla a diplomata Rudolfa Kepla na obnovené kališťské cestě
Lavička Bohuslava Hedvika
Lavička nad Číčovickým údolím, na trase Naučné stezky mezi zastávkami č. 6 a 7. Je věnována duchovnímu otci naučné stezky, učiteli a ochránci přírody Bohuslavu Hedvikovi (21. prosince 1920 Jiřín – 21. dubna 2005 Milevsko).
Narodil se v rodině soukromého zemědělce. Pedagogickou fakultu absolvoval v roce 1955 v Prešově, obor výtvarná výchova na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích. Od 1. 10. 1959 do konce školního roku 1982/1983 působil na škole v Nadějkově.
Maloval obrazy, věnoval se i dřevořezbě, výrobě mechanických loutek. V osmdesátých letech bojoval za záchranu vzácných vstavačových luk a zasloužil se o vytvoření naučné stezky v okolí Nadějkova. V roce 1999 byl tento projekt oceněn v soutěži Vesnice roku zvláštní cenou a Bohuslav Hedvik byl za svou celoživotní péči o naučnou stezku zařazen mezi osobnosti kraje. Česká televize natočila jeho portrét pod názvem “O vstavačích, bagrech a svěží myšlence“.
Lavička Hraběnky Karolíny Wratislawové Kokořovcové
Lavička u dubu na Drážské cestě, věnovaná poslední šlechtické majitelce nadějkovského panství, hraběnce Karolíně (23. září1940 Koloděje – 15. dubna 1917 Nadějkov).
Nadějkovské panství zdědila Karolina jako tříletá, když v roce 1844 zemřel její otec Karel Wratislaw z Mitrowic, ujala se jej v roce 1862. Dne 23. listopadu 1858 se provdala za Ludvíka Prokopa Karla Bedřicha Jana hraběte Kokořovce z Kokořova, ale jejich manželství bylo po sedm letech rozloučeno.
Vedla nákladný život – ráda cestovala, hostila přátele, zejména malíře. Protože panství v Nadějkově nevynášelo tolik, aby z jeho výnosů dokázala svůj životní styl financovat, odprodávala jeden dvůr za druhým. Z původního majetku – pivovar, lihovar, 3 ovčíny, 9 dvorů, 9 hospod, 6 mlýnů, 1 cihelna, 20 rybníků, 18 vesnic – tak nakonec zbyl jen velkostatek Nadějkov s dvorem Větrovem. O zámek a přilehlý park paní hraběnka pečovala, po roce 1863 provedla v zámku vnitřní úpravy, v letech 1863-73 obnovila zanedbaný zámecký park, v roce 1894 přestavěla bývalý pivovar na malířský ateliér.
Zemřela 15. dubna 1917 a je pochována na místním hřbitově. Nadějkovské panství odkázala svému příteli, malíři Karlu Beckovi (1866-1941).
Lavička Karla Jindráka
Lavička vedle kapličky u Hronovy Vesce nese jméno nadějkovského kronikáře a knihovníka Karla Jindráka (6. 9. 1903 Nadějkov – 23. 3. 1976 Nadějkov)
Vyučil se kupeckým příručím v Želénkách u Duchcova. V Nadějkově 20 let vedl obchod v čp. 19 (budova Kampeličky, dnes pošta), byl pokladníkem a kronikářem Kampeličky, knihovníkem, Sokolem a divadelním ochotníkem a hlavně svědomitým kronikářem obce. Kroniku Nadějkova psal téměř celé půlstoletí, od roku 1928 do roku 1975. Psal také kroniku Starcovy Lhoty a Petříkovic v době, kdy byly samostatnými obcemi. Zaznamenal historii nadějkovských domů, psal povídky a vzpomínky na nadějkovské sousedy.
Od 50. let, kdy byl jeho obchod zrušen, pracoval jako účetní na Šlechtitelské stanici Větrov.
Vlastní životopis Karla Jindráka
Lavička MUDr. Jana Blabola
Lavičce u kříže na Homolích nese jméno MUDr. Jana Blabola (21. 4. 1863 v Libkově Vodě u Pelhřimova – 10. 2. 1940 v Táboře), nadějkovského lékaře, osvětového pracovníka, divadelníka, hudebníka a zakladatele místního Sokola.
Studoval na obchodní škole v Počátkách a na gymnáziu v Jindřichově Hradci, 1890 promoval na lékařské fakultě pražské univerzity. Pracoval jako lékař v Nadějkově. Literárně působil již od dob studií pod pseudonymem Lipkovodský. Psal básně i vtipy do Humoristických listů. Odbornými články přispíval do Časopisu lékařů českých. Soubornými referáty přibližoval odborné veřejnosti nové poznatky z lékařských časopisů britských, francouzských, německých, španělských i italských. V Nadějkově vedl ochotnický soubor Fikar, jako hudebník organizoval řadu koncertů. Působil v živnostenském společenstvu, ve sboru dobrovolných hasičů, ve vedení místní obce a byl zakládajícím členem a starostou tělocvičné jednoty „Sokol“. Vědeckými, literárními a politickými přednáškami přispíval k šíření lidové osvěty.
Lavičky nadějkovských učitelů
Na začátku lesíku Řeháčkovina poblíž školy jsou dvě lavičky, věnované učitelům, kteří působili v Nadějkově v poslední třetině 19. a počátkem 20. století.
Jan Hůrka
(1837 – 9. června 1928)
Svoji učitelskou dráhu započal jako podučitel na Kladně v r. 1860, později byl učitelem v Radíči.
V Nadějkově působil od roku 1871 do roku 1905, tedy více než 30 let. P. František Teplý vzpomíná, že se mu v obci říkalo „Tatíček“.
Propagoval zřizování sadů u chalup, pěstování včel a vysazování stromořadí. Za vzorný úl, který sestavil, byl na výstavách odměněn několika cenami.
Školní zahradu, která byla rozdělena na oddělení pro stromky, zeleninu a hospodářské plodiny, vedl ve své režii. Založena byla v roce 1881, už v roce 1883 v ní rostlo téměř 200 většinou ovocných stromků a několik kaštanů, které děti později vysazovaly zjara na pozemky občanů Nadějkova a okolních osad. V roce 1878 byla díky němu vysázena alej lip podél silnice přes náměstí Chocholouškovo. V roce 1902 zavedl „stromkové slavnosti“ – sázení stromků, naroubovaných ve školní zahradě. V témže roce bylo vysazeno 20 lip k silnici od Petříkovic k mlýnu Slabov.
Daroval knihy obecní knihovně, založil fond pro chudou školní mládež.
Bydlel v domě čp. 50 na náměstí. Jeho dcera Marie se provdala za lékaře MUDr. Jana Blabola. Dcera Blabolových, Anna, se provdala za obchodníka Antonína Součka, pozdějšího starostu obce.
Antonín Janda
(7. června 1859 v Mladé Vožici – ?)
Od r. 1885 byl prozatímním podučitelem v Dublovicích na Sedlčansku, od r. 1890 definitivním poduřitelem v Janovicích u Votic a d 24. ledna 1896 učitelem v Nadějkově.
První předseda ochotnického spolku Fikar, autor rukopisu Dějiny školní obce nadějkovské. Na konci školního roku 1904/5, kdy řídící Jan Hůrka odešel na odpočinek, si podal žádost místo řídícího učitele v Nadějkově. O toto místo požádalo sedm uchazečů, místní školní rada dala na první místo Antonína Jandu, ale C. K. okresní školní rada za řídícího zvolila Jana Rubeše, učitele v Jankově. Antonín Janda byl přeložen do Sedlčan, v roce 1908 byl jmenován řídícím učitelem ve Vojkově a v roce 1925 odešel na odpočinek.
Nad loukou za lesíkem Řeháčkovina je třetí „učitelská“ lavička. Nese jméno Čeňka Bohuslávka, který v Nadějkovské škole strávil více než 34 let.
Čeněk Bohuslávek
(30. března 1883 ve Střezimíři – 22. ledna 1945)
Nastoupil službu jako definitivní řídící učitel 1. července 1925, kdy působil při zdejší škole již 21 roků (od r. 1905). Do výslužby odešel v 1. července 1939.
Psal obecní kroniku a vedl knihovnu (do r. 1927), byl předsedou, režisérem i hercem ochotnického spolku Fikar. Je autorem textu o Nadějkově, uveřejněném ve IV. díle knihy Čeňka Habarta Sedlčansko, Sedlecko a Voticko.
Byl členem knihovní a letopisecké komise a školní rady, dále místopředsedou komitétu pro Chocholouškovy oslavy v r. 1934.
Ve své veřejné činnosti měl by míti hojně následovníků, zvlášť z řad učitelstva, které v historii našeho venkova, vedle zasloužilých kněží, bralo a i nadále by bráti mělo již ve smyslu svého povolání, úlohu apoštolů osvěty! (obecní kronika)
Lavička Josefa Kepla a Rudolfa Kepla
Lavička na staré cestě z Kaliště ke Starcově Lhotě, kterou v roce 2014 obnovil nadějkovský Okrašlovací spolek.
Josef Kepl (30. ledna 1846 v Lobzech – 12. prosince 1922 v Jetřichovicích) žil na hájovně u Kaliště a jako nadlesní se vzorně staral se o panské lesy. Byl zakladatelem nadějkovské kampeličky (1897), prvním režisérem ve spolku Fikar, řídil výstavbu obecního domku pro chudé v r. 1894 a pořádal přednášky o výsadbě ovocných stromů (např.pro včelařsko-ovocnický spolek „Roj“ v Jistebnici). S manželkou Julií, roz. Kukačovou, měli pět dětí: syna Rudolfa a dcery Zdenku, Bohuslavu, Annu a Marii. Kronikář obce Karel Jindrák o Josefu Keplovi píše: Byl řečníkem na hospodářských besídkách a podporovatelem pokroku v místě i okolí.
Kněz a archivář František Teplý, který v Nadějkově působil po roce 1890, na Josefa Kepla vzpomíná takto:
Nadějkov, zapadlý kout v horách, představoval ostrov práce, lásky a spokojenosti: obyvatelé až na chatrné výjimky šli spolehlivou cestou své inteligence, v níž měl slovo i lesní Kepl
v Borovičku, praktický pokrokovec ve všem. (…) Láska Keplova, opravdu nádherné lesy mezi Businy, Chlístovem a Větrovem – hrály krásou účelně pěstovaného polesí, zachovaly si znamenitý porost kládový i tyčkový. Lesní měl i volnější ruku proto, že jeho ušlechtilá žena, kdysi společnice či komorná hraběnčina – jako dcera sládka v nadějkovském, nyní již zrušeném pivovaře – věděla mnoho z alotrií této šlechtické nezbednice a mohla se v jejich sporech státi nebezpečnou svědkyní. (…) Otec Kepl mne zaučoval v lesnictví: jak se připravuje a sází kultura, jak se pozná dobře zralé nebo červivé dřevo, jak se měří nastojatě, poražené atd. (…) Kepl se stromy cítil, dýchal, žil. Často usedal, poslouchaje jejich řeč v korunách, šum listí… Mnoho tajů přírody mi vysvětlil, i učeně, neboť měl slušnou knihovnu, v ní různé přírodopisy a Brehmův život zvířat etc. (Pouť mého života)
Rudolf Kepl (21. února 1876 na hájovně u Kaliště – 15. července 1958 v Paříži), syn Josefa Kepla, byl významným členem československého zahraničního odboje za 1. světové války. Většinu života prožil ve Francii, udržoval a rozvíjel českofrancouzské vztahy.
Vystudoval gymnázium v Táboře a romanistiku na Filozofické fakultě UK v Praze. Spolužák Viktora Dyka a Hanuše Jelínka. Nejprve působil jako pedagog na reálce v Praze (1899-1904) a v Hradci Králové. V r. 1908 odjel do Paříže jako dopisovatel Národních listů. – Okamžitě se zapojil do aktivit francouzsko-slovanského sdružení založeného při pařížské Sorbonně Arnoštem Denisem. Organizátor protihabsburského odboje za samostatné Československo, člen výboru České kolonie a výboru válečných dobrovolníků ve Francii. Redaktor a tajemník redakce čtrnáctideníku La Nation Tchèque. Po vzniku samostatného Československa pracoval na ministerstvu zahraničních věcí a na čs. velvyslanectví v Paříži. Poté působil v Československé tiskové kanceláři v Ženevě a jako ředitel tiskové služby Ministerstva zahraničních věcí v Praze. Na konci r. 1937 odešel do penze a žil v Jetřichovicích na Sedlecku. V květnu 1938 se vrátil do Paříže, v r. 1940 ředitel kanceláře České státní rady v Londýně. V l. 1945-1948 kulturní atašé čs. velvyslanectví v Paříži. – Otec divadelního režiséra Milana Kepla a děd profesora a významného politologa Gillese Kepela.
Podrobný životopis Rudolfa Kepla a související literatura
