(…) Někdy také matka zaviňuje, že jest dítě můrou. Překročí-li totiž při úvodu práh kostelní dříve než má a smí, anebo ohlíží-li se kolem, když jde k oltáři, je dítě, s nímž k úvodu šla, můrou. Nejčastěji bývá můrou žena, muž jen v případech řidších. Člověk-můra má velice tvrdé spaní; o půlnoci opouští duše jeho tělo a těká po místech více méně vzdálených. Kdyby někdo zavolal naň v tu dobu, ihned umírá. Tak hospodář jakýsi měl děvečku, která chodila můrou. Kdys po půlnoci volali na ni, ale za živý svět nemohli se jí dovolat; a ráno našli ji mrtvou.
I u nás věří, že můra může vniknout k člověku v podobě slámy. Ševce jakéhos mořila můra noc co noc. Všecek utýrán umínil si jednou, že raději ani nepůjde spat,aby buď se vyhnul tomu moření anebo vypátral, co ta můra jest. učinil, jak si umínil. Sedl večer na verpánek a šil; šije hodinu, dvě, tři – nikde nic, již myslil, že můra nepřijde. Okolo půlnoci začala ho již zmáhati dřímota; bránil se, bránil, ale podléhal jí víc a více. Ucítil také, jak za ňadry cosi ho příjemně lechtá, uspává; sáhl tam a vytáhl – stéblo. Rozzloben, jednak tím lechtáním, jednak tím, že můra nejde, vyskočil, přibyl stéblo na dveře a odešel spat. Té noci můra již nepřišl. Ráno se probudí, slyší zvonit umíráčkem; komu to? Tchyně jeho do rána zemřela a tuším, že měla i ránu v hlavě. Bylať to můra, jež ševce dusila a on, přibiv na dveře duši její v stéblo proměněnou, zabil ji.
Hospodář jeden velmi trápen byl můrou. Když jednou nemohl se jí nijak zbýti, sliboval jí: „Odejdi již, prosím tě, a přijď si ráno, pro co chceš. Dám ti všeho, čeho budeš chtíti. vezmi si třeba hrnek na mouku a žena ti přidá ještě nějaké to vejce.“
Můra odešla. A ráno přišla si jedna sousedka s hrnkem pro slíbenou mouku; obrátila se tváří ke krbu, nepromluvila slova, jen hrnek selce podala. Ta jí ho naplnila moukou, přidala několik vajec a žena odešla; od té doby hospodáře můra nemořila.
Někdo ve světnici, ve které několik rodin spalo, uviděl po půlnoci, jak s jedné postele seskočila kočka a plížila se k jeho posteli. Také ho mořívala můra a on si umínil, že jí vyčká. Vida nyní kočku, poznal, že je to můra; i vzchopil se a kočku odháněl, ale ta se nehnula. Tu vzpomněl si, že je dobře na můru klíti; zaklel tedy důkladně a kočka ihned utekla. Vícekrát můra nepřišla.
Zajímavá jest neurovnalost názoru na můru. Lid pohlíží na ni, jako na nutné zlo. Ačkoli proklíná ji a horší se na ni, přece zas lituje lidí, kteří můrou chodí, protože prý musí a i jim to působí bolest. Celkem věří se již v můru poměrně málo; jenom starší lidé nedají si ještě tuto víru vyrvati.
František Slaba: O můře v okolí Nadějkova, Český lid, r. 17, č. 9/10, 1908
zdroj: https://www.jstor.org/stable/42691848?seq=1#page_scan_tab_contents