Nadějkovsko se objevuje v díle několika výtvarných umělců: Richarda Laudy, Františka Koblihy, Jaroslava Spirhanzla Duriše, Karla Valtera…

---

Richard Lauda
3. 1. 1873 Jistebnice – 24. 7. 1929 Jistebnice
„Malíř Táborska“ prožil většinu života v Jistebnici, jejíž okolí bylo také nejčastějším námětem jeho obrazů a kreseb.

„Ten přísný, tvrdý kraj, stále jakoby zadumaný, v němž člověk vzdálen ruchu moderního života uzavírá se více v sebe a má dosti času i klidu k vnitřnímu soustředění, ten kraj, který býval v dobách minulých kolébkou tolika přemýšlivých hlav a v němž se zrodilo pevné odhodlání jíti za poznanou pravdou a domysliti ji do všech důsledků, mluvil k tichému, zamlklému hochu důvěrným hovorem domova a podmanil si jej navždy.“
Roman Cikhart: Malíř Táborska, 1939

---

František Kobliha
17. 11. 1877 Praha — 12. 12. 1962 Praha
Malíř, grafik a uměnovědec, představitel druhé generace českého symbolismu.

Moravská zemská galerie má ve svých sbírkách několik nedatovaných litografií, na kterých František Kobliha zachytil zdejší krajinu: Nadějkov, Starcovu Lhotu a Boučí (na dalších, zde nezobrazených, je zachycena krajina u Chyšek, Růžená, Kvašťov, Sušetice, Šanovice, Monín a Stružinec).

František Kobliha se možná do našeho kraje dostal díky svému přátelství s malířem Aloisem Moravcem, který se narodil v nedalekých Chyškách, ale jistě to nevím.

zdroj: web Moravské galerie

---

Jaroslav Spirhanzl Duriš
27. 4. 1889 Sedlec – 21. 7. 1960 Mariánské Lázně
Inženýr – agronom, básník Českého Meránu, zdatný kreslíř a spisovatel
zdroj: životopis J. Spirhanzla Duriše na webu města Sedlec Prčice

Ve své dnes asi nejznámější knížce Staré jihočeské chalupy (nakl. Vesmír, 1945, reprint EarthSave 2006) zachytil J. Spirhanzl slovem i obrazem také několik lidových staveb z Nadějkovska:

„Jedním z nejpěknějších sroubků na sedleckém okrese byla zajisté Maškova komora v Chlístově. Má zajímavou pavláčku o zcela nesouměrných dílech. Nese letopočet 1784, přečkala tedy už asi čtyři generace. Představíte-li si pak, že trámce jsou natřeny ohnivou oranží a spáry hlínou omazané jsou obíleny, dovedete zhruba posoudit, jak se svou sinavě zelenou, omšelou střechou vytvořila malebný objekt ve stínu staré lípy!“

„Krásná roubená komora u Bendů ve Starcově Lhotě byla sem prý odjinud přenesena a znovu postavena – hle, jak si asi zasloužila hospodářovy lásky! Však je to komora pěkná: má i pavláčku s ozdobnými sloupky, srdéčko ve štítě a zlatozelený mech na učesaných došcích. Nad prostě bedněným bedrem je zachován kabřinec, pavláčka slouží k ochraně loučí, pod komorou jsou chlévky. A celek i se sousedním chlévem a kulisou stromoví v pozadí je námět utěšeného obrazu staré venkovské krásy.“

„Jak jiná je řeč Brabcovy chalupy ve Lhotě Starcově! Prastará je ta chalupa, všelijak se nachylovala a rozestupovala, ale klesnout jí nedají, to ne! Podpírají trámy stropu, zpevňují podezdívku, vyspraví, kde se co dá, přestavují, novým dřívím nahrazují vydoutnalé trámy, novým dochem pošívají olysalou střechu. Je v pořádku štít, je opatřena lomenice se srdečky, drží kabřinec i s korouhvičkou. V roubené světnici se bachratí pec, u ní je pohostinná lavice. S povalového stropu se spouští bidlo na sušení hábů. Stůl je mezi okny a v oknech slunce mezi květinami. Stará česká jizba, teplá, suchá a přívětivá, třeba jen nízká. Tři, čtyři pokolení odchovala; má právo na jejich vděčnost. Oko mimojdoucího na ní spočine s lahodou, je tu mezi stromovím jako dávný odkaz, skromně vyčkávající, až bude objeven. Neboť za takovými odkazy je třeba jít.“

zdroj: Jaroslav Sirhanzl Duriš: Staré jihočeské chalupy, Praha, 1945, reprint 2006

V knize Dvanáct měsíců na srdci přírody (nakl. Vesmír, 1946) píše Spirhanzl o rybníku Ježek nad Starcovou Lhotou:

„Nebesák“ je rybník, kam nevtéká žádný potok Jeho voda se sbíhá jen z nejbližšího okolí, z pramenů ve dně prolíkliny a z toho, co dají nebesa. Napršená voda, řeknete, a už byste pohrdlivě našpulili ret. O, chyba lávky!
Kdybyste znali náš nebesák, kterému přezděli „Ježek“, jistě by se vám zalíbil. Leží na vysoké planině, na ploském vrcholu kopce – hotový div. Je zarostlý sítím, kam se stahují kapři na vyhřívání, a kde je spousta hmyzu, jak vědí vlaštovky. Po hrázích samé křoví, krásný úkryt všem dětem Přírody. Lesíky sestupují až k hrázi, je v nich plno ptactva, rostou tam barevné houby a na kraji vřes. Šedofialové balvany žuly poléhaly po pastvišti jako stádo oblých, velkých živočichů; přežvykují ve stínu šípků.
Krásné siluety smrků zdobí obraz. Jednotlivé, rozfábořené stromy, jejichž  tmavá krása na podzim zvláště vyniká. na jařerozkvetou u rybníka plané řešně a růžový šípek pokryje hráz svou pýchou…
Jaký je tu klid!
Není tu lidského obydlí, nechodí tu člověk.Datel prká při přeletu nad lesy, straky se tu haštěří, lezou broučkové a vosičky – kutilky vrtají do utrženého břehu své hrady a zámky
Strašně se udivila veverka, která přiběhla odkudsi z lískoví, máchala se oroseným strniskem, a když dospěla až k prvním smrkům lesa, s hrůzou zpozoruje, že pod stromy sedí —- člověk!…
To jsem byl já, zrovna jsem si tohle psal. Vyhoupla na kmen, na dosah mé ruky,opatrně vystrčilaza kmenem svou ušatou hlavičku a černými korálky svých očí mi mudře kouká do pera. Pak se kmitla, horempádek šplhá do výše a brekavě velmi hubuje na to, že jsem si dovolil…!
Neboť „Ježek“ je rybník-nebesák náležející i s celým oolím jen dětem matičky Přírody. Zde není místa pro člověka, Není vidět žádných chalup. Jenom slunce svítí a broučkové konají svou nesrozumitelnou  práci v klidu a míru, jakož bylo na počátku…
Obloha se dívá do zrcadla vody. Ticho,“

O Nadějkově Spirhanzl se zmiňuje i ve svém textu pro turistický průvodce Za krásami Českého Meranu:

„Silnice nás vede odtud k jihozápadu stráněmi nad rybníky, mimo statek Boučí k Nadějkovu.  To je klidný městys, kde své kroky nejprve zastavíme na hřbitově, abychom se při dnešní poutí po stopách Chocholouškových poklonili u hrobu památce bojovníkově. Zemřel tu u svého příznivce faráře Fikara 5. července 1864. Pomník na hrobě mu postavil spolek jihočeských akademiků »Štítný« (r. 1879). Prohlédneme si pak sám městys, kde je 200 let starý chrám, a na faře pamětní deskou (r. 1914) označena Chocholouškova úmrtní světnice. Na jihozápadním kraji obce je hraběcí zámek s rozsáhlou zahradou. Také zde bývala tvrz, kde v XVI. a XVII. stol. seděli rytíři Doudlebští z Doudleb.
Po přiměřeném oddechu nastoupíme cestu zpáteční. Vyjdeme z Nadějkova severozápadní silnicí ke Květuši, ale u kříže (asi 500 kroků od obce, po pravé straně) odbočíme na polní cestu, která nás pěknou krajinkou povede ke dvoru Větrovu a podle lesa ke vsi Růžené. Hned před vesnicí však uhneme k východu a polní cestou pokračujeme k Bezděkovu. Zde chytíme silničku která nás dovede do Chlistova (všímejte si stále krajiny!). Ve vsi nám povědí, kde je Maškovo stavení s typickým dřevěným sroubkem (1784). Povede nás mimo cesta, kterou pak dále pokračujeme k severu, stoupajíce do lesů na horský hřeben. „

zdroj:
Jar. Spirhanzl Duriš: Za krásami Českého Meranu (turistický průvodce okolím Sedlce na Wilsonově dráze), 1934, web Muzeum České Sibiře

---

Karel Valter
17. 2. 1909 České Budějovice – 17. 11. 2006 v Tábor
Karel Valter patří ke klasikům českého výtvarného umění. Na počátku 30. let minulého století spoluzakládal českobudějovické avantgardní sdružení Linie a experimentoval v oblasti výtvarné, zabýval se i fotografii a hudbou, uváděl v českém prostředí významné představitele světové avantgardy, patřil i do okruhu kolem E. F. Buriana, který mu ve svém divadle D 40 uspořádal jeho první výstavu. Celoživotně působil jako učitel, nejprve v Českých Velenicích a později v Táboře. Za války byl vězněn v koncentračním táboře Buchenwald (1943-1945). Od čtyřicátých let se Karel Valter soustavně zabýval krajinomalbou a jeho malířské umění vyzrálo právě v tomto žánru, kterému zůstal věrný až do konce života.

zdroj:
text web Galerie Sirkus
obrazy web ABART , web Aukční síň Vltavín

---

<<< zpět na odkazy
<<< zpět na úvod