Člen československého zahraničního odboje za 1. světové války. Většinu života prožil ve Francii, udržoval a rozvíjel českofrancouzské vztahy.
Rudolf Kepl se narodil 21. února 1876 na hájovně mezi Větrovem a Kaliští u Nadějkova jako syn Josefa Kepla, nadlesního a jednoho ze zakladatelů nadějkovské Kampeličky. Vystudoval gymnázium v Táboře a filosofickou fakultu v Praze, po studiích několik let učil v Praze-Vinohradech a Hradci Králové. V roce 1908 odešel do Paříže jako dopisovatel Národních listů. Články o francouzském výtvarném umění a literatuře i překlady cizích autorů přispíval do řady dalších českých časopisů. Ve Sdružení francouzsko-slovanském spolupracoval s dr. Ernestem Denisem, významným francouzským historikem, bohemistou a obhájcem práv českého národa na sebeurčení.
Od začátku 1.světové války se Rudolf Kepl zapojil do úsilí o samostatný český stát. Již v roce 1914 organizoval demonstraci před rakouským vyslanectvím, v následujících letech pomáhal se získáváním dobrovolníků do legií. Spolupracoval s dalšími členy českého zahraničního odboje, např. T.G. Masarykem, Lvem Sychravou a Edvardem Benešem, s nímž se však v některých představách o budoucím vývoji neshodl. Byl jednatelem České národní rady, založené v Paříži 12.prosince 1914, členem výboru České kolonie a Výboru válečných dobrovolníků. Když Ernest Denis spolu s T. G. Masarykem založili čtrnáctideník La Nation Tcheque (Český národ), stal se Rudolf Kepl tajemníkem redakce, která sídlila v jeho bytě na Montparnassu. Měl na starosti tajné spojení se Prahou, kam se snažil dostat české letáky, knihy a noviny s necenzurovanými zprávami. Jeho činnost mu vynesla zápis do seznamu vlastizrádců, který v roce 1917 vydala rakouská tajná policie, podle některých zpráv byl doma dokonce odsouzen k trestu smrti.
Členem legií byl Rudolf Kepl až na samém sklonku války, od 1.srpna 1918. Dosáhl hodnosti poručíka a byl vyznamenán revoluční medailí. Po válce pomáhal legionářům s návratem do vlasti a účastnil se mírové konference v Paříži roku 1919. Poté pracoval v Paříži v tiskové kanceláři a na velvyslanectví. V této době nezištně pomáhal mnoha krajanům, kteří ve Francii pobývali nebo ji navštívili—například skladateli Bohuslav Martinů nebo malířům Františku Kupkovi a Otakaru Kubínovi. Od roku 1930 byl Rudolf Kepl ředitelem tiskové služby Ministerstva zahraničí v Ženevě.
Do své vlasti se vrátil na podzim roku 1937, v 61 letech. Koupil si domek v Jetřichovicích u Sedlce, chtěl odejít do penze a věnovat se uspořádání svého obsáhlého archivu výstřižků z 1.světové války, četbě, psaní a překladům. Doba však takové činnosti nebyla příznivá. Začala 2.světová válka, Rudolf Kepl se v květnu 1938 vrací do Paříže, v červnu odchází do Londýna a pracuje zde jako ředitel kanceláře české státní rady. Po válce byl v letech 1945-1948 kulturním atašé československého velvyslanectví v Paříži. V srpnu tohoto roku se znovu usadil v Jetřichovicích, ale poměry v Čechách se v tu dobu tak změnily, že se často vracel do svého bytu na Rue Boissonade. Zemřel klidně v Paříži 15. července 1958 v 82 letech. „Myslím, že něco tušil, protože měl vedle sebe u postele modlitební knížku a Vrchlického Okna v bouři,“ vzpomíná na jeho poslední chvíle dcera Jarmila.
Syn Rudolfa Kepla Milan (narozen 8.1.1928 – zemřel 2019) žil ve Francii a věnoval se popularizaci české kultury. Velmi úspěšná byla jeho dramatizace Haškova Švejka, přeložil hry Havlovy, Topolovy, a verše řady českých básníků—například Hrubínovy, Divišovy, Šiktancovy a Skácelovy. Dcera R. Kepla Jarmila (nar. 19. března 1935 v Ženevě) byla překladatelkou a žila ve Skotsku.
Na svou dobu a původ měl výjimečný osud i sestra Rudolfa Kepla Bohuslava. Narodila se v roce 1874 a po absolutoriu gymnázia v Táboře studovala na pražské universitě a na Sorbonně v Paříži.
Syn Milana a vnuk Rudolfa Kepla Gilles Kepel je významným sociologem náboženství, předním odborníkem na islám a profesorem na pařížském Institutu politických studií. Dvě z jeho knih byly přeloženy i do češtiny. Nadějkov pan Gilles Kepel navštívil dvakrát, na podzim roku 2014 a 2015. Při své druhé návštěvě věnoval obci kopii reliéfu O. Španiela s podobiznou Rudolfa Kepla. V roce 2022 vydal knihu Dítě z Čech, ve které zachytil osudy svého děda i otce.
Prameny:
- ústní sdělení synovce Rudolfa Kepla, pana Petra Bollarda
- dopis dcery Rudolfa Kepla, paní Jarmily
- Otto Janka: Příběh Rudolfa Kepla (Sborník Český Merán, 2004)
- Brouček, Stanislav: K druhému břehu (Praha, 2007)
- Gustav Erhart: Rudolf Kepl, osobnost neprávem zapomínaná (Literární noviny, č.28/1999)
- Životopis Rudolfa Kepla na webu města Sedlec-Prčice
- Text o časopise La Nation tchèque na webu Českého centra v Paříži
- Web legie100.com
- Rozhovor s Gillesem Kepelem o knize Dítě z Čech – Echo24.cz, 11. 10. 2022: https://echo24.cz/a/SpcPR/rozhovor-kepel-francie-kniha-dite-z-cech-odsouzenec-na-smrt-napsal-ceskou-epopej
- Rozhovor s Gillesem Kepelem – Aktuálně.cz, 30.12.2022: https://magazin.aktualne.cz/kultura/literatura/gilles-kepel-rozhovor/r~f833e028882611edbc030cc47ab5f122/
Josef Kepl
(30. ledna 1846 Lobzy – 12. prosince 1922 Jetřichovice) byl otcem Rudolfa Kepla.
Žil na hájovně u Kaliště a jako nadlesní se vzorně staral se o panské lesy.
Byl zakladatelem nadějkovské kampeličky (1897), prvním režisérem ve spolku Fikar (1898), řídil obnovu náměstí po požáru (1893), výstavbu obecního domku pro chudé (1894) a stavbu silnice od sloupu na křižovatce za Starcovou Lhotou ke Stupčicím (1895). Pořádal přednášky pro včelařsko-ovocnický spolek „Roj“ v Jistebnici(1896-1908).
S manželkou Julií, roz. Kukačovou, měli pět dětí: syna Rudolfa a dcery Zdenku, Bohuslavu, Annu a Marii.
Kněz a archivář František Teplý, který v Nadějkově působil po roce 1890, na Josefa Kepla vzpomíná takto:
Nadějkov, zapadlý kout v horách, představoval ostrov práce, lásky a spokojenosti: obyvatelé až na chatrné výjimky šli spolehlivou cestou své inteligence, v níž měl slovo i lesní Kepl
v Borovičku, praktický pokrokovec ve všem. (…) Láska Keplova, opravdu nádherné lesy mezi Businy, Chlístovem a Větrovem – hrály krásou účelně pěstovaného polesí, zachovaly si znamenitý porost kládový i tyčkový. Lesní měl i volnější ruku proto, že jeho ušlechtilá žena, kdysi společnice či komorná hraběnčina – jako dcera sládka v nadějkovském, nyní již zrušeném pivovaře – věděla mnoho z alotrií této šlechtické nezbednice a mohla se v jejich sporech státi nebezpečnou svědkyní. (…) Otec Kepl mne zaučoval v lesnictví: jak se připravuje a sází kultura, jak se pozná dobře zralé nebo červivé dřevo, jak se měří nastojatě, poražené atd. (…) Kepl se stromy cítil, dýchal, žil. Často usedal, poslouchaje jejich řeč v korunách, šum listí… Mnoho tajů přírody mi vysvětlil, i učeně, neboť měl slušnou knihovnu, v ní různé přírodopisy a Brehmův život zvířat etc. (Pouť mého života)