Dříve ulice Zámecká.
Autorem textu je kronikář obce Karel Jindrák, který v roce 1955 podle svých vzpomínek a vědomostí sepsal historii a tehdejší stav domů v Nadějkově.
Text vycházel na pokračování v Hlase Nadějkova v roce 2010 a 2011, pro tento web jsem jej na několika místech doplnila fotografiemi a informacemi z jiných zdrojů (doplněné informace jsou kurzívou).
Dům čp. 69
Domek zděný s podkrovím, taškami krytý, v Zámecké (dřívější název Pivovarské) ulici. Vlastníky jsou Václav Souček, bývalý obuvník a dlouholetý starosta obce, a manželka Marie, rozená Cmuntová, dcera Františka a Anny Cmuntových. Manželé Součkovi mají dceru Marii, provdanou za poštovního zřízence v Praze a schovance Jiřího, vyučeného v kovářství, který za prací dojíždí do Milevska na závod První pětiletky (Janka). Václav Souček je nyní zaměstnán jako stavební dělník u komunálních podniků v Milevsku, kterýžto závod má zadanou práci na přestavbě zámku a stavbu mostu na cestě do dvora, na kterém se právě pracuje.
Dům čp. 2
Dům zděný, pokrytý taškami, přízemní, bývalý panský důchod, odprodán v roce 1920 Františku Masáčkovi, který se do Nadějkova přistěhoval. Pozemky za parkem byly pronajaty Výzkumné a šlechtitelské stanici Větrov. Vdova Marie Masáčková zde domu užívá, žijíc z malého důchodu a z toho, co jako bývalá krejčová si přivydělá.. Má u sebe matku. Syn František je t. č. úředníkem ONV Česká Lípa. Za manželku má Marii, roz. Farovou z čp. 91, dceru Františka a Marie Farových. Mají dcery Marcelu a Dagmar.
Dům čp. 4 (dům byl zbořen, na jeho místě je dnes školní hřiště)
Dům zděný, cementovými taškami krytý, zachovalý, zvaná Rainišovina po býv. držiteli. Eduard Steiner dům s pozemky na Hronově Vrchu prodal v roce 1929 Janu Dvořákovi, listonoši a zemědělci z čp. 30, ale ten majetek nedržel a tak pozemky postoupil mlynáři Hubertu Dohnalovi z Vozdrakova a stavení Josefu Reichlovi, hostinskému z čp. 46.
Dům čp. 3 (dům byl zbořen)
Dům sešlý, šindelem krytý, bývalý panský mlýn, který z přídělu při parcelaci obdržel Josef Hošna, zaměstnanec velkostatku, který provozuje zemědělství.
Posledním mlynářem as do r. 1936 po Antonínu Martinovi byl Timofej Parašín, ruské národnosti, který v I. světové válce byl přidělen jako válečný zajatec do mlýna Micáskova a tu jako stárek dlouhý čas pracoval. Ve zdejším mlýně mlel pro deputátníky a byl tam řezán šindel na opravu zámku. Po jeho úmrtí nebylo už ve mlýně mleto a mlýn pustl.